STROM.

Stál v lese tmavý.

Kol jeho hlavy

proud větrů naříkavý

se honil a úkrytu hledal.

V něj blesky bily,

lijavce dštily,

on však pln hrdé síly

jen haluze k nebesům zvedal.

Stál zpříma více

vždy do lítice,

ať rány padajíce

hruď zryly mu v divoké vřavě,

po boji smělém

šum otřás’ tělem,

zněl ve větvoví celém –

a v hrdé stál poznovu slávě.

Vstříc po té změně

vzpjal roztouženě

jak ženich k mladé ženě

své náručí pozdravům světla;

paprsky chytal,

je tiše vítal,

až zlatý déšť se kmital

a po větvích duha se spletla.

Tu jednou z rána

bouř rozpoutaná

lesního bila pána,

a blesků vztek surově lítil,

rozťal jej v půli

barbarskou zvůlí,

až jiskry vyšlehnuly

a strom jak pochodeň svítil.

Což divým hněvem

vzkřik proběh’ dřevem,

až prudkým větví zpěvem

ten výkřik zněl do kola sborem!

Tak v celém lese

v drtivém děse

vše slyší, jak se třese

strom hořící posledním vzdorem.

...A teď se vzpíná

jen spálenina,

jak ruka temná, siná,

jež ve prudkém protestu sklána;

však stojí přece,

spálené plece,

tu zpříma na pasece,

a ve slunci černá se rána.

...Ano, tak žíti

jak strom, jenž chytí

svých větví tuhou sítí

vztek bouře, když v koruně hřímá,

nepadne k zemi,

silami všemi

vzdor šumí haluzemi

a ve skonu stojí přec zpříma!