Strom.

Mě vedly kroky tam, kde májový strom stál,

když bylo teple tak a nebe modrý květ

a strom si haluze úbělem obsypal,

andělskou vůni dštil, že tobě sladnul ret.

Mne cesta přivedla pod májem zkvetlý strom.

I nesla každá sněť břemena ptačích hnizd

a byl zde věčný ples a včely pluly sem

i skromné sluníčko, bělásek vzorně čist

a tráva z dolejška se pnula zápalem,

aby jí neušel s výšiny šept ni hvizd.

Mně ihned připadlo, nemožno jinak též,

to mladé blouznění, kde my jsme také tak,

kde chceme nejvýše, sny prozrazuje zrak,

kdy v tužbách posvátných a v touze povstaneš,

jež prostor bezmezný vyplnit schopna též.

Neb všecko vůkolem, ne pouze vody běh

a lesk a hlubina, ne pouze vánku let,

kde nevíš, odkud jde, kam spěje po květech

a který modrý břeh zulíbá naposled,

nám vrací naši tvář u věrných obrysech.

Neb opět dobře vím, že příští okamžik,

jakkoli s důvěrou mu olbří patřím vstříc,

v přeletu bouřlivém vše zvrátit může v nic

a hnízda rozmetat a přivábiti vzlyk

do prsou radostných ten příští okamžik.

Tak že až ztichnul by přehrozný posléz vír,

haluze zlomené by žalně visely,

a květy zničené se struhou bělely,

stál žebrák na místě, kde planul bohatýr,

bez břemen stlaných hnizd, z nichž kázán u svět mír.

Však jeseň přijde přec, byť dočkal bez rány

se list jí, ratolest i kvítek rozplaný,

ta jeseň přijde přec, dnů lepších druzi pak

se ztratí pojednou i motýli, i pták,

jak přišel první chlad blíž kmenu bez rány.

A přece přijde čas, zachmuří lazur žal

a tráva užloutne a haluz shodí šat

a v celé nahotě strom krušně bude stát

a větve litostně po zašlých rozpínat,

co všeho bělejší sníh na kštici mu vzplál.

Leč přejde smutný čas a stačí jeden svit

království neblahé z údolů vypudit,

vyvolat puků sta i smaragdový háv

a naděj na dlouho i květný zlatohlav,

na vše to postačí zlatitý, jarní svit.

I vrátí se v náš kraj, mně milý nejvíc všech,

od jihu skřivánci, slavíci plesně k nám

a celý okršlek se rozeplyne v snech,

proti nimž marně jde královský člověk sám

se vším, co nalezl květného ve ňadrech.

A potok hlučný zas mít bude šumný zpěv

utajen v rákosí, kde křehkých zvonců zjev

se časně objevil a pomněnky zas níž,

kde širých, bezjmenných lupenů vstává říš,

kde taktem ostřic klas kolísá u vln zpěv.

A bude v háji hluk, hluk bude na polích

a kouzla veškerá se snesou s nebe zas

a opět vyrazí od brázdy drahý klas

a bude slyšeti křepelčin mluvný smích

a v lesních samotách kukačky nízký hlas.

Nuže, když krásný sen opouští tvoji skráň

a bujnost první jdouc na rozchod podá dlaň

a přání skrývaná v prsou též zmřela tam,

též máj tvůj odešel, s ním každý sladký klam,

již více nežaluj, bez pláče mysli naň.

Vždyť víckrát ten náš kmen nádherný měl by květ,

by život celičký být neměl spíše chlad,

však s námi zůstal by až v sklonek tentýž vznět,

přemocný plamen týž a světlo napořád,

by nebyl temností života zdejší květ.

A čeká najisto slasť vrchovitá nás

a cesta naše zde, kde mnoho je nám nést

lichého poplachu, nesnází ostrý mráz,

s kahancem naděje v půlnoční hlubý čas

od boha k bohu jest.