Strom.

Je člověk strom, jenž kořenem tkví v zemi,

však svoji korunu, tu vzpíná v světlo,

peň jeho drsný nese stopy blesku

a těžké rýhy starostí a vrásky,

však měkké listí šumí sladkou něhou

a v srdci pták mu zpívá, věčná láska.

Ten strom štěpila sama boží láska,

v zem vsadila jej, by miloval zemi,

sny jeho dětství kolébala něhou

a větve snahy jeho vzpjala v světlo

a ve hluboké čela jeho vrásky

myšlénky sila, aby čin vzplál v blesku.

A strom ten stojí v zlatém jitra blesku,

na větve klade hnizda jemu láska,

květ vonný halí všecky jeho vrásky

a strom je blahem, požehnáním zemi,

a vnořen ráno, večer, v noci v světlo

jak harfa zvučí radostí a něhou.

Stín jeho dobrotou jest a jest něhou,

kmen jeho silou proti vichrům, blesku,

a světlušky když v krov mu padne světlo,

toť soucit božský, ku trpícím láska,

a sekyrou když podťat klesne k zemi,

tu pryskyřicí pláčí jeho vrásky.

Ó buďte požehnány, hlubé vrásky!

zas vyzlacené stokrát lásky něhou,

zdráv, kořene, buď, jenž se plazíš v zemi,

by koruna se smála v zory blesku!

Buď zdráva, mízo, jež jak věčná láska

protékáš větve, duše jich a světlo!

Já jsem ten strom a ty jsi jeho světlo!

Tys zlatý úsměv, který halí vrásky,

ty rozpínáš své větve, aby láska

v nich mohla jásat rozkoší a něhou!

Jen tebou stojím pevný v moři blesků,

jen v tobě kotvím jak strom v rodné zemi!

I klesám k zemi přemožený něhou,

vzplát musím v blesku, by všednosti vrásky

mi láska setřela mne nesouc v světlo!