STROMEK.

Když bylo po svátcích, a stromek stál tu prostý,

o zář svou oloupen a o hříčky a skvosty,

tu děti na oheň kus po kuse jej daly.

Hned vůně z jehličí byl plný pokoj malý,

a v krbu šlehlo to a praskalo a plálo

a celé do jizby to vlídným dechem hřálo.

Jím ve fauteillu byl jsem ukolébán ve sny.

Hned zřel jsem svíček zář a slyšel výkřik plesný

a dětských hraček dech jsem cítil, vůni laku.

A před stromkem já sám jsem stál tu, nebe v zraku,

jak dítě – jako kdys – pln radosti a štěstí.

Však zvolna shaslo vše, neb dohořelo klestí.

Tu knihu zavřel jsem a vzdych’ si: Chvíle šťastné!

Tak mizí dětství květ, tak ples a radosť hasne,

tak naše illuse a naděje a snění

se jako stromek ten jen v hořký popel mění.

A přece naposled jim zase žehnáš vřele,

neb vůně zbývá ti a teplo v žití celé.