STROMEM.

Les objal mne a ve sny vkolébal,

Mír jeho políbil mne na čelo,

z nápoje blaženosti pít mně dal –

mé vědomí se náhle zatmělo.

A zdálo se mi, jak jsem v mechu stál,

že jako stromy kolem vrůstám v zem,

jak borovice vůkol v šíř i v dál

k ní připínám se sterým kořenem.

A ruce moje výš se vzepjaly

a ke slunci se vztáhly větvemi –

a ptáci nebeští k nim létali

a hnízda stavěli v nich nad zemí.

Já zapomněl, co pláč a co je smích,

myšlenek stíny hlavou netáhly –

jen vítr šuměl v mojich haluzích

a kolébal je v pohyb nenáhlý.

Jen touhu měl jsem výš se k slunci pnout,

k blankytu nekonečných prostorů,

oblaků stíhat nebem vzdušnou pout,

až slunce zašlo v dálce za horu.

A v noci k hvězdám zřel jsem rozsetým

a koupal jsem se v stříbře měsíce –

a nevzpomněl jsem, žitím prokletým

že žil jsem jako lidí tisíce.

Jen vláhu nebes žíznivě jsem pil,

strom jeden byl jsem v lese odvěkém,

mech zapomnění kůru moji kryl –

já zapomněl, že byl jsem člověkem...