Stromořadí.

Sám vězeň města, červenec když sálá,

na aleje tvých jasanů a buků

si vzpomínám a snění dám hned ruku,

a myšlénka má v divém trysku cválá.

Být v lese, k tomu stačí chvíle malá

a s ptáky jeho jásat do souzvuku,

jít kapradím a sníti v datla tluku,

pít mír, kde jeho číš vře neskonalá:

To všecko zřím v tvém dlouhém stromořadí,

ten zpěv, jenž jásá, ten van, který chladí,

co čivy konejší a vznáší duši.

Ba jistě líp v illusi této žiji.

Sám jediný zde lokám poesii,

můj hluboký klid nikdo nevyruší.