STROMOVÍ ŠUMÍ V NEKONEČNOU DÁLI...

Stromoví šumí v nekonečnou dáli –

oh, jak je toužebně jen srdci mému dnes!

Jak by mu vstříc jen vzkazy lásky vály,

jak by je víly do daleka zvaly,

jak by je sen až v dálné ráje nes’!

Vy jarní večery, v nichž všechny země hlasy,

jak hlasy siren dálně, vábně zní,

v nichž vše je zvlněno, jak nyvé dívčí vlasy –

jen samá dál a samé tesknění!

Vy chvíle víl, kdy všechno čaroplaše

v unylých snění závrati se chví,

kdy zevšad dýchá snivá duše naše

jen očekávání, a slib, a tajemství!

Jak tehdy já, milenec všeho Ženství,

vždy trpím mukou lásky blaženou:

Být odsouzen, bych vůkol ve všem dějství

nacházel Ji jen, v různém podobenství,

zakletou ve vše – provždy vzdálenou!