STROMOVKA.

Mně zachtělo se jednou zase

v Stromovce prožít slunný den

a v její svěží, jarní kráse

být vzpomínáním okouzlen

na časy zašlé, uplynulé,

v nichž prožili jsme tady chvíle,

jichž život dává zcela málo

a které prchnou jako sen.

Voněla tráva, ptáci pěli

a slunce plálo nad nimi,

v záhonech růže krvácely

skvrnami žhavě rudými

a zdálo se mi, stejné zdroje

že s nimi dnes má srdce moje

a stopy mé že znamená dnes

slzami rozžhavenými.

Proč nejsi se mnou, moje milá,

proč zraněného necháš mřít,

proč v hoři jsi mne opustila

a nespěcháš krev zastavit,

proč, když jsi mého žití paní,

nedotkneš se mne hebkou dlaní

a nechceš, jak jen tvým je právem,

krev srdce mého do rtů vzít?