stromy a srdce

Mřežovím holých korun

večerní větřík vane;

z oblohy jako do run

oblačný svit jim kane.

V tom písmu z něžných liter

na proměnlivém nebi

za večerů i jiter

mám lyrické své chleby.

Krajina před okny mně

z nich sladká sousta dává.

Ó, srdce k staré hymně

znova mi pobodává.

Srdce však v jeseň vlídnou

může jen zastenati.

Nemá dnes chvilku klidnou

pro tebe, zelená máti.