STROMY KVETOU...

Stromy kvetou... Žluták zlatí meze...

Petřína nám v okna svítí vděk,

po zelené stráni jak když leze

bílé stádo shluklých oveček.

Alej venku – jeden oblak bílý

perleťově třpytných květných hvězd,

jak když samo nebe se to chýlí

do soumračných, smutných lidských cest.

Pro květ nezřít začernalých snětí,

starých puků, puklin, ran a rýh,

všecko zakryl, pojal do objetí,

stmelil, zcelil teplý květů sníh.

A ty jdeš pod stromy kvetoucími,

rozsvítí se radostně ti hled,

v duši sen se zašlých let ti přímí,

kdy jsi také jak ty stromy kvet’.

Ale vrásku nic již nezahladí,

nezacelí nic již srdce lom,

jdeš a cítíš v upomínkách mládí,

že jsi míň než keř a míň než strom.