Stromy v městě.

Ve spoustě domů, skladů, oken, firem

a v pásech chodníků a dláždění,

kde vozy, kočáry se hrnou vírem

a lidé v pestrém hemžení,

mě dojmou vždy ty stromy smutně čnící,

ať v aleji, ať v park jsou stěsnány,

ten pozdrav přírody, vždy zdravím chvící,

sem v pouta městská urvaný!

Tak nějak s bázní zvedají své hlavy,

jak v škamnách zakřiknutí školáci,

a resignuji, ať den plá v ně žhavý,

či vítr jimi burácí.

Jich zeleň chorá, bez lesku a šťávy

je divně zažloutlá neb vybledlá,

jak člověka líc, jemuž na kmen zdraví

zlá nemoc záhy usedla.

Jim teskno jistě po venkovské nivě,

po zamodralých lesích v obzoru,

po ptácích, kteří korunami živě

se honí v hlučném hovoru.

Jim teskno jistě po oblacích stkvoucích,

jež jim zde kouř a mlha zakrývá,

po barvách nebes za večerů žhoucích,

když zem se v páry odívá.

Když slyší někdy řeč, již milující

zde šeptají při světle plynovém,

jim teskno as po kraji při měsíci –

jen tam v nich láska domovem.

V nich není s jarem svěžesti a síly,

jež tlačí v rudých pupenů se tvar,

ba nestály by, kdyby nemusily,

o zelených těch listů pár.

A když šum města roste, pustnou lada,

a podzimní van vzduchem zavěje,

tu zrovna s radostí těch vězňů řada

háv svléká marné naděje...