STROP.

Když zraky pozvédnu, jen zčernalý strop zřím,

a náhle mrzutý a něčeho se hroze

na postel železnou je zase obracím,

– já toužím po slunci a toužím po obloze!...

Ten strop mně nepřeje ni trochu oblohy

a vzduchu čistého, jenž shora k nám by vnikal,

na něho zadíval se chorý ubohý,

když tady v bolestech na loži, jak já, vzlykal.

Ten strop mně nepřeje! Chci dýchat čistý vzduch,

chci vidět oblaka do dálky, dálky jdoucí!...

Je dlouho nebílen a mračno vyschlých much

tam uzří v pavučí zrak hasnoucí a mroucí.

Zrak zpola vyhaslý v posledním tažení,

když rukou ledovou Smrť na prsou již zebe,

se dívá na něho (jak já teď ve snění)

a strop je zlodějem, on krade mu kus – nebe!...