STRUNA LÁSKY.

Mně z dlouhých dívčích vlasů

sám Amor strunu splet’,

bych zpíval s láskou krásu,

jež v klínu drží svět.

A struna ta se kmitá

jak slunce záření,

když květin duše skrytá

se dere z lupení.

A struna ta se vlní

jak ručej pod strání,

jak zpěv, jímž azur plní

na jaře skřivani.

A struna tato výská,

že ztrnulý je les,

a Pan, jenž v syrinx píská,

že zamyslí se kdes.

Bloudící nymfa v lese,

ta zná ji pod keři –

však jestli přetrhne se,

mne v srdce udeří!