STRÝČEK ŘEHOŘ.

Dneska ráno potkal jsem ho před kostelem.

Kráčel pomaloučku s nahrbeným tělem,

holí pomáhaje nohám slabým trochu.

„Jak čas plyne!“ pravím k sobě. „Inu, hochu,

na jiných to poznáváme nejlíp’ právě.“

Ruce se mu třásly a na jeho hlavě

řídký vlas se bělel, jako mléko bílý,

ale oči jeho jako kdysi čily

pohlížely kolem, všeho všimly sobě.

Tu mne zpozoroval, a již ruce obě

k tisknutí mi dával. „Pěkně vítám z Prahy!

Tak jste zas nás přišel spatřit’, pane drahý?

Ještě jednou vítám vás! Ba hezké je to

od vás, že vždy přijedete na to léto.

Jak jste zmužněl v Praze! svědčí Vám tam věru!

Ještě bez ženy? – No, mnohá matka dceru

vám už chystá, ne-li v Praze, tož zde doma!“

Tu se trochu odmlčel, a jeho rtoma

úsměv zachvěl, v čele zjasnily se vrásky.

– Znalť on, čtverák, předmět domácí mé lásky. –

Jinam hned řeč sunu, v šťastné doby mládí.

„Ach, jak po letech se navracíme rádi

v ona místa, kde jsme pod matčinou péčí,

jež nás chránila od nehod, nebezpečí,

prožili věk nejkrásnější! Víte, strýčku,

jak jsme chodili k vám pro meč, pro šavličku,

jinou smrtící zbraň, prapory a čáky

a pak udatně si hráli na vojáky?“ –

Robilť strýček Řehoř všeho druhu hračky

pro vši mládež z okolí. Ba, často plačky

přiběhl jsem k němu v nevýslovné muce

s prázdnou kapsičkou a bez krejcaru v ruce,

by mi zrobil čáku – vyprávěl mu s želem,

bez ní že já nemohu být’ velitelem!

Ó jak těšil, mírnil nářky mé a vzlyky,

ó jak uměl stišit’ bol můj převeliký!

Čáku zrobil. Jak se na ni ruka třásla!

Matka za to trochu mléka nebo másla

dávala mu pak, neb k obědu ho zvala.

A my kluci byli o něm samá chvála!

„Viďte, byli jsme to tenkrát darebáci!

měl jste s námi potíž, měl jste s námi práci!

Teď se hrám i hračkám smějem, tenkrát ale

bez nich byli bychom bídní neskonale!...“

– „Inu, časy mění se, to pravda svatá.

Myslíte však, že jsme než ta pacholata

mnohem lepší? – Nejsme, nejsme, pane milý!

Hračky zůstaly a jen se pozměnily.

Čet’ jsem od vás v novinách, už nevím kterých,

nedávno cos o bolestech tisícerých,

o snech, fantasiích, neurčité touze.

Nezlobte se, však jsou to též hračky pouze;

časem poznáte to. – No tak s bohem, pane!

Přijďte pobyt také k nám! My malované

to sic nemáme, než spatříme vás rádi.“

Pomalu jde cestou, s každým zadovádí,

každého si všímne... A já v zamyšlení

probírám ta léta mladistvého snění.