STRÝČEK VÁVRA.

Strýček Vávra sedl na mez unaven,

oči jemu náhle klíží divný sen.

A tu slyší dole v zemi divný zvuk,

někdo tiše klepá, tesá: „ťuk, ťuk, ťuk!“

„Kdo to klepe?“ Vávra ptal se. Pod zemí

tenounký se hlásek ozval: „To jsme my!

Červíčkové ubožátka. Na poli

strýček Vávra posnídat nám dovolí?“

Zasmál se jen „S Pánembohem!“ Vávra řek’.

A hle, v tom již přihopkoval zajíček,

do zelené řepy zaběh’, hryže ji.

Pohrozil mu Vávra prstem: „Zloději!“

Sklopil zajíc ouška, prosil: „Nehubuj!

Útrpnost měj! Neradostný život můj!

Nám zajíčkům přej té pastvy na chvíli,

než nás panský mysliveček postřílí!“

Vávra změk’ a jen mu z dálky pohrozí.

„Vskutku jsou ti zajíčkové ubozí!“ –

A jak se tak kolem sebe ohlíží,

pod mezí se žravý sysel připlíží.

Hejno vrabců vyletělo z ječmene,

zapískaly koroptvičky splašené,

zakrákoral havran s výšky: „Vávro, hej!“

Všechno prosí, všechno volá: „Jíst nám dej!“

Vávra zaklel: „Vida, vida! K snídaní

se všech stran jak hosté kvapí nezvaní!“

Neptali se, hodovali. Vávra jen

povzdechl a zahromoval zamračen.

„Vzal je čert!“ tak pomyslil si na konec,

„pro mne aspoň půl košťálu zbude přec!“

A tu cestou kolem pole žid se vlek’:

„Dobrytro! můj pane strýčku!“ sladce řek’.

„Gotsajdank! Je letos pěkná úroda,

dvě stě centů, viďte, strýčku, jitro dá?

Polovičkou zaplatíte úroky – –“

Vávrovi jen povzdech ulét’ hluboký.

A za židem na kočáře jel

z cukrovaru vykrmený ředitel.

„Vávro, voz už řepu!“ volal kývaje,

„tantiéma letos tuze malá je!“

Z úřadu pak posel tryskem přiběh’ sem:

„Exekuci na vás, Vávro, povedem’!

Nemůžeme na daň čekat – my a stát!

A na tabák od cesty mně máte dát!“

Vávra zbledl. Vidí kolem hustý dav

učených i neučených divných hlav,

tisíc rukou napřaženo: „Vávro, hej!

Slyšíš, slyšíš? Chceme jísti! Chleba dej!“

Dával v pravo, dával v levo celý den,

až nasytil z polovičky zástup ten.

A tu hlédne – kdo to v zadu? Kdo to tam?

Cože? Inu, beze žertu: on to sám!

On to sám jde naposledy za všemi.

„Zdali také něco z toho zbude mi?“

Vávra vzdech’ a zadumaný k sobě děl:

„Starý brachu, proč jsi dříve nepřišel?

Přišel červík, přišel zajíc, přišel pán,

letos už si rozebrali celý lán.

Marné už je každé slovo, každý krok –

musíš počkat, milý Vávro, na přesrok!“