STRŽENÉ HNÍZDO

Měl rád své hnízdo rodné v milé vsi,

jak hnízdečko to bylo vlašťovčí

pod černým trámem selským. Ve výši

se nad Vltavou třpytnou bělala

ta jeho ves, to drahé zátiší,

co – zdá se to na dosah bezmála –

na druhém břehu v skalním hnízdě svém

se zvedal Orlík. Tam byl třpyt a lesk,

a jeho hnízdo – prostá chalup vísky –

kryt mělo jenom z došků, strop tak nízký,

leč útulno a teplo bylo v něm,

a měl je rád až střechy po netřesk,

nad pyšný, zářný hrad mu bylo milo.

Tu otec žil a máť – oh, ve dvou dnech

je ztratil oba! – ale jejich dech

zde dosud vlá v tom hnízdě, jež mu zbylo,

v těch začernalých, nachýlených zdech.

Když vyrostl a práce badatele

ho uvěznila v městě rušném cele,

těm dal je darem, kdož se ujali

ho sirotka, když, klučina tří let,

zřel rakev otce, matku ztuhlou v led

a lomcoval jím pláč tak zoufalý.

Leč každý rok sám navracel se zpět

v to hnízdo rodné na pár letních neděl:

zde kynul oddech, tu vál klid a mír,

svět celý v dáli nechav, klidně hleděl,

jak vlaštovky kol krouží navečír,

jak okna, jimiž dívala se máti,

jak pozlátkem se při západu zlatí,

a každý, jejž tu otec sázel, štěp

mu svatý byl, a jeho tichý šum,

jak naslouchal mu, nes’ ho k dávným dnům

a zněl mu jako šepot modliteb.

A potom život – jak už tvrdý jest –

ho v cizinu hnal, do dalekých cest

a k práci připial dobu ho tam dlouhou;

než jako pták se za čas domů nes’

a s jakou chvátal nedočkavou touhou

zas v milý kraj svůj, v jihočeskou ves!

Již stanul tam, již toužným zrakem hledal

své hnízdo – leč teď ztrnul, mnul si zrak:

Pryč hnízdo rodné! Vysoký se zvedal

na místě jeho nový dům v své slávě,

a střecha rudá křičí vyzývavě,

a hostince tam nápis je a znak.

Vše pochopiv, krok neučinil k předu,

víc ještě nechtěl ve tvář pozřít zkáze;

zpět obrátil se, prchal, až se hledu

ves ztratila, a pak šel k dálné dráze.

Šel, zamžený zrak, klopýtaje tam,

„Mé hnízdo strhli!“ vzlykaje, se řítil;

teď teprve v své duši plně cítil,

že opuštěn vším na světě a sám.