Studánka.

Byla jedna studánka

v lese přehlubokém,

hleděla jak vševědka

nezkaleným okem.

Z rámku bujných vějířů

křídlatěnce zřela,

a já jsem jí celičké

srdce otevřela.

Zdálo se mi častokrát,

že se ptá svou duší,

a to, co jí napovím,

v celé hloubce tuší.

Jako já ty kamínky

na dně jejím vídám,

ona zná, co já si snů

na dně srdce hlídám.

Ona ví, jak tesknila

pro tebe tvá milá,

jak jí oči – studánky –

touha zakalila.

Jak to ví ta studánka,

sotva zapomene,

že mám srdce paprskem

lásky opředené.

Až k ní jednou zabloudíš,

v soumrak červánkový,

Bůh ví, co ta studánka

vše ti o mně poví!