Studánka v zimě.

Jak perla zdobou ne panenské hrudi

pod listem kytice, zde v křoví spíš,

proud slunce marně k životu tě budí,

jest ztuhlá krůpějí tvých lesklá říš;

jich barvy, vzniklé jara slunným vděkem,

vše vybledly; tvůj zdroj dřív ptactva lékem,

jest mrtev, tich’; rci, kdy se probudíš?

Jak bohatýr, jenž krunýř z kovu

rád odkládá, když z boje přišel zpět,

tak ztrhni vzruch tvůj ledného tíž krovu

a zvlaži vřes a kapradí a květ,

jež ztrnule se kolem tebe řadí,

vždyť plachý srn už chodí k tobě kradí

chtě svěžest pít a tvář svou uvidět.

Ó pozvol už a v ňader něžném zdmutí

jak křišťál zase buď tvých ňader ruch,

vzplaň novou krásou v jara obejmutí,

jež v klín ti vrhlo snubní zlatý kruh,

by pták, ta tvorstva okřídlená sloka,

nes’ ňader jásot nebes do hluboka

a zpěvem tlumil stenající pluh.