STUDÁNKA.

Unaven chůzí, utýrán parnem,

po cestě v prachu, kamení,

po boji mnohém, po boji marném

shlížím se v lesa prameni.

Studánka lesní, čistá a čirá

dívá se na mne ze trávy,

bezděky ruka pot s čela stírá,

krůpěje denní únavy.

Studánka čirá dívá se na mne,

přečisté oko dítěte –

co bylo v cestě zrádné a klamné,

zůstalo v dálce prokleté.

Dítě mé plavé na mne se dívá,

dne mého zázrak přesladký,

tak jako voda kouzelná, živá

v studánce čisté z pohádky.

Jiného nebe blankyt tam září,

jiného slunce tam září svit –

unaven stírám krůpěje s tváří:

studánko čistá, dej mi pít!...