STUDENÁ KRÁSA

Studený její úsměv skoupý byl

jak slunce na soše když nehybné

za rána ožije pár krátkých chvil.

Bolestný její výraz studil, oh,

a zmrazil srdce mého horký proud.

A tu jsem náhle očekával,

nějaký zázrak v těžké chvíli pochybné.

Jak měla promluvit by mrtvá věc.

Neb jak by vstát měl z rakve umrlec.

Kamenný výraz její tváře, oh,

se zachvět chystal již a řečí tknout.

Však její řeč jen měla tvrdou krásu soch,

jež ne a ne, nemohou oživnout.