STUDENTI JEDOU STAROU POŠTOU

Po silnici se vykolébala

archa černožlutá,

jakoby pod šedým nebem spala.

Ale teď, sršněmi tknutá

po dlažbě zadrkotala.

Nebylo bláto, nebyl sníh.

Krákaly vrány na mezích.

Bolestí pískáš do nehtů zalezlých.

Stará se otřásá brána,

na níž namalována

svatá Maria panna.

Domky úzké se třesou,

za záclonami bez ozdob

shlížejí ženy, jež účesy nesou

dávných, mých dětských dob.

Z jiných světů se zdál

třepetný trubky tón.

Krabice na zem teď vykládal

starý postilion.

U kříže, z plechu jenž vytepán,

vidět až do poštovních vrat,

která dáma neb který pán

bude vystupovat.

Možná, žes Ježíši

přijel, a v krabici nejvyšší,

v nejvyšší krabici jest

plno stkvoucích darů a hvězd

v růžových, modrých a zelených

papírech krásně balených.

Možná, že od východu král

vystoupil z archy a tady stál.

Ale proč sedal by v rozbitou boudu,

může-li přijet na velbloudu,

stříbrný hlas se smál.

Postilion se domů klátí,

světlem už září stanice.

Kobylku zdolaly poslední klusy,

kobylka močí a pouští trusy

a my se řehtáme, ptáme se:

Pane, čí jsou ty krabice?