Studentova jizba.

Jak rád mám tichou jizbu svoji,

jež pod krytem až domu stojí

tak blízko – samým nebesům!

V ní klidně tak sní moje hlava,

sem nezaléhá lidí vřava

ni bouřící ten světa šum.

Je skrovna, ale všecky steny

má jasně vždycky obíleny,

a radost v ní je bydleti;

svým oknem zírá pod krov tmavý,

kde jiřička si hnízdo staví

a snítku snáší ke sněti!

Ač prostý jsem jen student chudý –

přec nikdy stesk, ni smutek nudy

mou mysl tady neschvátí:

mně volno stále zde i milo,

a přál bych si, by možno bylo:

smět věčně tady zůstati!

Keř basalek mám na okénku –

tam často, ssajíc vůni z venku,

má píseň zvučí veselá...

Tam s modré ke mně výše hledí

své zelenavé střechy mědí

báň góthického kostela!

Tam nad kamenných domů polem

tak často skřivan, létna kolem,

hned pokřik vydá jásavý,

a motýl, který zbloudil v městě,

zde zeleň spatřiv na své cestě –

rád v okně mém se zastaví!

Ztad vyhlídku mám v dáli smělou –

vše město vidím, řeku celou

i ostrova v ní svěží břeh,

a v noci zkvětlé bleskem luny

jak čarovné a zlaté runy

plát křivé zřím kol rysy střech...

Leč nejvíc poutá hruď mou snící

na druhé straně za ulicí

zjev mlčícího paláce!

V tiš chmurnou jeho krásy vnadné

tak vždycky rád můj pohled padne,

než dám se z jitra do práce. –

Pod střechou jeho dvojnásobnou

bok arkýřů svou malbou drobnou

tam na sta kryje černých fresk,

a v čele, zlaté na pavlači

řad oleandrů v šer se tlačí

vždy bezkvětých – jak živý stesk!

Kryt na zdech jeho, barvy teskné,

já vídám vždycky, jak se leskne

tam hlatí tvrdou břidlic svých,

a pode žlabů ozdobami

níž o poschodí – oken rámy

jak září, čisty jako sníh...

Ku vyšší jeho střechy krovu

když někdy vznáším oči znovu,

já často shlédnu, jitra mhou

jak u komína samé paty

tam kocour světle pruhovatý

se mihne tichou chůzí svou...

Však zrak můj stihne nejraději

až krovu na vrch, odkad zejí

svým lůnem temné vikýře,

kde pod modravou nebes tůní

vždy s jásotem se vrabci sluní

a křidélka pnou do šíře!

Leč beze všeho znám se taje,

že jiná ještě příčina je,

proč zor můj onde prodlívá:

– mně u vikýři tamo zjeví

se lepá často hlava děví,

jež na mne sem se usmívá.

To v témdni jednou, na podstřeší

dvě hezké, mladé služky věší

tam bílé prádlo vespolek –

a náhoda snad tomu chtěla,

že z rukou jich mi přiletěla

kdys růže v jizbu na stolek!

A od té chvíle v jitra plese

jak děti teď my bavíme se,

ač němě jen, a vzdáleni;

zde u výši, skor’ pod oblaky

nám radosť blaží prsa taky

a v líc se vlévá zardění...

Sám nevím, věru, ony obě

a já – v tak směšné krátké době

že stali jsme se přátely!

Nad světa vřavou, v tichu tady,

že sloučilo nás dohromady

tak záhy družné veselí!

Co poprv zřel já jejich krásu –

jak mnohý květ už od těch časů

mé jizby padnul do kouta!

Jen slyšet, smích jak jitrem víří –

hned pozornost mou ku vikýři

jich objev časný upoutá!

A schován, když pak za záslonou

k nim patřím tajně mlhou vonnou

– jak radost mne vždy pojímá,

když krovu zřím jak na vrcholi

na půdy tmavé černém poli

jich plavý vlas se vyjímá...

Tu okno náhle odekreji

a překvapím je, jak se smějí,

když nejméně se nadály!

V mžik leknou se a skočí stranou,

by chvilku tak – na schovávanou

si se mnou ještě zahrály...

A když pak mír juž zavřem spolu,

vždy jedna ještě s půdy dolů

mi koncem hrozí malíčku,

a druhá opět jako v žertu

se smíchem klade dlaň svou ke rtu

a posýlá mi – hubičku...

Leč po škádlení tom a smíchu

na týden celý zase v tichu

mne v jizbě mojí ostaví. –

Nuž tak zde spolu pode krovy

my původní a zcela nový

si našli způsob zábavy!

Ó, dík vám, sličné kouzelnice,

že ve svět můj, tak malý sice,

jste novou vtiskly pohádku:

ač obě jste jen prosté služky –

přec neváhám zde črtem tužky

já zvěčnit vaši památku!