STUDENTSKÁ LĚTA.

Jak sladce teskný, milý sen

ta šumná studentská léta!

Dosud mi na ně v mysli mé

přemnohá vzpomínka vzkvétá.

A tak se vidím jako dnes,

mladíček vlasatý, bledý,

jenž moudrost ssaje dychtivě

z vyschlého prsu vědy.

Oh, co jen to všecko pan profesor

učeně z kathedry brebtal,

co žvatlal tam všelikých moudrostí,

na něž se nikdo ho neptal!

A trestem hrozil a maloval

hned pětku do notýsku –

Věru, z té moudrosti pro život

málo si odneseš zisku!

Co noc se nad knihou nakláníš,

a přísná panna věda

víc a víc tebe zapřádá

ve svoje vlákna šedá.

Však jednou, než se naděješ,

kdos strhá ty pavoučí sítě –

To prstíkem udělá růžovým

líbezné, okaté dítě.

Kdys večer potkáš „ji“ v podloubí

a začneš snít o jejích očích,

o rtíků pučícím poupěti,

o stužce ve vrkočích...

A rázem se věda tvá rozplývá,

jak sluncem lavin tíha –

Ty poznáš, že spanilé děvčátko

nejsladší světa je kniha.

Knížečka lístků růžových,

vázaná do hedvábí,

jež, sotva že's ji přečetl,

znovu a znovu tě vábí.

A tak si milých těch knížeček

slušný pak přečteš počet –

však mnohá hned s počátku zklame tě –

i zavřeš ji – aniž jsi dočet'...