STUDENTSKÝ ČASOPIS.

Psaníčko přišlo, krasopisně psané...

Ah! studenti! Nu, co pak chtějí as?

Hm.. studentský list!... prosíme vás, pane...

s příspěvkem malým přijďte mezi nás...

Můj Bože! hoši! Vždyť se málo hodím

v radostný kruh váš mladý, bujarý,

toť jako vrak je k novým připiat lodím,

kde vlajky vlají, kynou stožáry.

Časopis... pravda – také jsme jej měli,

a bude tak snad časy po všecky;

vznět mladých duší svých jsme jako včely

tam snášeli – med snů svých hymettský.

Jak baviti nás měly logarithmy,

jak poutat síly přenos na kladce,

když hlavou táhly písní hravé rythmy

a slávy sen...! My žili v pohádce.

Kdo nemyslil z nás, že mu bude přáno

sít pravdy velké lidských do hrudí,

že jednou večer ulehne a ráno

se jako Byron – slavný probudí?

Ty nadšené i sladkodeché básně,

ty povídky z hor, tklivé novelly!

A všecko doma opsalo se krásně

v sobotu večer nebo v neděli.

Druhové milí... zlatí, milí braši,

jež líbaly kdys Musy na čelo,

Holmane, Bieble, Nesý, Matyáši,

kam se to štěstí naše podělo?

Vy spíte již, kde slz a shonu není,

neb žijete tak moudře, prakticky,

jen já se z toho neprobral už snění,

jen já jsem uváz drápkem – na vždycky.

Leč rád si zpívám svojí na souvrati

a jako skřivan vzlétám na blankyt,

ač vím teď: sladko na pěvce si hráti,

než tuze hořko někdy – pěvcem být.

A víte-li pak... Klesá moje hlava,

co usmívá se ret můj, níž a níž...

Teď hoch můj, sextán, přichází a dává

mi dobrou noc. „Ach, tati, ty tu spíš?“

Ne, neusnul jsem, ne, můj milý hochu,

leč byl jsem odtud v dáli, daleko,

z pout všednosti jsem vytrhl se trochu

a roztoulal se jako Aleko.

Byl v kvetoucím jsem kraji... tváře známé

a milé zase kynuly mně mžik...

pár stínů přišlo, kterým žehnáváme...

zas byl jsem mlád... A za to, hoši, dík!