Studentský oběd.

Venkovan měl v Praze ňákou práci

a chtě zkusiť pověstnou tu láci

obědů, jak studenti je mají,

(což je ovšem vzácné lidem v kraji)

dával pozor, kam jdou hoši jaří,

soudě z toho, že tam dobře vaří.

Usadil se blízko dveří v koutku,

těše se už napřed na pochoutku.

Dostal polévky, však o nic více,

nežli na tři neb čtyry lžíce.

Bylo na něm viděť brzy,

že už ho to jaksi mrzí.

Po polévce přišlo modrooké,

děvče bujaré a útloboké,

masa nesouc kousek tenký, skrovný,

korrešpondenčnímu lístku rovný.

V okamžikové as době

měl to venkovan náš v sobě,

načež dostal kousek knedle.

Také ta v něm byla hnedle,

(tucet takových by snědl.)

Na to k placení se zvedl.

„Co jsem dlužen?“ ptá se. „Oběd celý:

polévka a maso, knedle v zelí –

šest a dvacet!“ zazní ze rtů děvy.

„Myslíte, že peníze jsou plevy?“

praví hosť, „vždyť já se nenajedl,

jsem tak hladov, jako když jsem sedl.“

Charitka mu odpovídá:

„U nás mnoho pánů jídá.

Nu a páni nesnědí tak lecco;

nad to ještě přidají mně něco.

Zaplaťte! mám málo času!“

„Tu to máte! Jděte k ďasu!

lepší brambory a krajáč mlíka;

to byl oběd jako pro vrabčíka.“

Děvě oči hněvem planou,

odpovídá touto hanou:

„Pro pár grošů! to jsou rány!

Nejídejte třešní s pány.“

Venkovan, jejž při tom chytla zlosť,

vykřiknul: „Teď toho mám už dosť!“