Studentům Orlům.

Pod prvním jara horoucím polibkem

blažená rozkoší chví se Praha.

V lehounký závoj páry se halí,

jen její báně, věže a štíty

měděnkou třpytnou v nebe se týčí.

Svatý Vít vznáší velebnou přilbu,

Svatý Mikuláš září a v dáli

v krunýři lešení mračí se Týn.

V klášterní zahradě strahovské stojím.

Kolkolem trávník, zelený aksamit,

sasanky bílé a jaterníky

zdvíhají nevinně blankytné oči.

Suché listí kol šelestí tiše

rašením květů, jež derou se k slunci.

K prasknutí nality pupence stromů.

Černý kos má z citronu zobec,

honí se svahem a vesele volá:

Jaro je ráj! a výkřiky dětí

radostně hrajících letí sem z města.

Jaro je ráj! A přece mi teskno!

Ti co jásají, neví, co já vím:

Město Libušino, město mé,

po kterém hořel jsem v mladistvých snech,

Santu Luciu českých srdcí,

obtáčí ještěr, obrovský, tmavý,

ocelně lesklý jak Vltavy pás.

Všechny tvrze už nepřítel stekl,

všechněm zvonům jazyky svázal.

Město obležené a dobyté,

a nemáš tušení o svém losu!

V objetí draka se směješ jak děcko,

a on ti užírá jazyk a srdce...

Nevěry drak a cizoty tvrdé.

Kde je ten rytíř, jenž vysvobodí tě?

Pátrám. A s Lorety cinká zvon.

Vidím v městě v podkrovních mansardách

chýlit se do dlaní mladistvé hlavy,

očí se dívají k Strahovu ke mně,

zasněny v myšlenku stejnou jak já.

A zase klopí do knihy zraky,

do knihy dějin národa svého,

mluví s dávnými hrdiny země,

s Methodem, Cyrillem, s Václavem, s Karlem,

se Štítným, s Balbínem, Jablonským, Sušilem,

sáhají k mečům a střásají snění,

řadí se v šiky a dunícím krokem

hrnou se s nadšením do boje s drakem,

setnou mu hlavu a vyprostí vlasť.

Doroste drahý, jemuž kol hlavy

svatozář mládí a nadšení plane,

blanické vojsko, naděje naše,

protři už oči, k vítězství vstaň,

vytas už zbraň a potři tu saň!