Studie z mojí ulice. (I. Stará panna.)

Ta šerá ulice jak živne ruchem,

kdy lahodný třesk hudby v dáli zní!

Zvěsť neklamná, blíž donášená vzduchem,

že pluk se vrací do kasáren z cvičení.

Před vrata domů vyrojí se náhle

směs dětí, služek, bab, řeč slyšet, smích –

ty s potěchou zří kráčet v řadě táhlé

sbor snědý hochů potem, prachem umdlených.

A v jednom chmurném domě, vždy v tom čase

vyhublá ruka okno otvírá,

tvář stará, zvadlá, výsměch ženské kráse,

na pestrý vojska tlum tak ráda pozírá.

Náš celý dům zná tichou, starou pannu,

jež sama žije, jen má kočky dvě,

sirotkem jediným prý po hejtmanu,

ze skrovných úroků dny tráví dumavě.

Tu vzpomínkám svou duši odemýká,

v snů klamu mní, že vábnou kráskou jest,

zří známou tvář mladého poručíka,

jenž má ji rád a před okny jí vzdává česť.

A vždy jí shroutí větrné ty hrady

dech skutečnosti, tlumí srdce tluk,

když v dáli dozní pochod plný vnady

a dlažbou přejde odměřených kroků zvuk...

Vždy ob čas ulice zas živne ruchem

a temně lkavé tóny hudby zní,

zvěsť neklamná, blíž donášená vzduchem,

že kráčí tudy průvod vojska pohřební.

Zas okno stará panna otevírá,

žal soustrastný jí chvěje tváří mdlou

a zaslzeným okem dlouho zírá,

zda někdo žalem sklíčený jde za truhlou,

na otce, snoubence se rozpomíná,

ba, slyší hudbu pušek hromovou,

nad neznámým jich rovem ruce spíná

a v duchu proklíná osudnou – Sadovou.