Studie z mojí ulice. (II. Čtenářka.)

Ve zdobném krámku za mramorným stolem

dlí nad románem často, tiše jata v snech,

jež nevzbouří rej žití hřmící kolem,

ryk kočárův a hemžících se chodců spěch.

Tam jemné dechy teplou síní vlají,

jak by se zvířil vonných křídel hebký pel:

Ve skříních všech se voňavky jen tají,

prach pudrů všeliký a druhy líčidel.

Vše ve směs podivnou kol spolu splývá,

jak by tam skonával sbor květův uvadlý;

ta vůně je jak víno omamivá,

že v náruč snění vábnou upadá duch mdlý...

Sní dívka o nádheře budoarů,

kde šumí hedváb a zní hovor, pocel, smích,

sní o bohatství, mladé lásky žáru, –

co všechno zná jen, čte z románů milostných.

Ba, sama sebe zří ve světel moři,

zří sebe hrdou kněžnou v síni nádherné,

na hrdle, ve vlasech jí šperky hoří,

a srdcem proudí blaho lásky nezměrné.

O štěstí, kráse sní – a zapomíná,

krom bídy, trudu že jí život nedal nic,

že pouto nuzoty ji drsně spíná

a tvář jí děsně hyzdí důlky neštovic.