Studie z předměstí.

U velké nádržky, kde zlatých kaprů bok

z vln často zříti je, ve středu trav a sítí

v předměstské zahradě, když slunce teple svítí,

vždy starce vidím jít a tlumit vetchý krok.

Prut drží rybářský za křovím olše skryt

a z korku rudého mdlé oči neodvrátí,

ve fraku obstárlém a v cylindru, je znáti,

to starý byrokrat užívá pense klid.

Sem kdysi vnučky dvě si přišly posedět,

kol velkých sklenníků a vonícího vína

se smíchem přiběhly a sedly v místa stinná

a zmlkly poslušně, jak „pst“ zašeptal děd.

A z rudé bavlny cos počly vždycky plést,

o novém románu cos blouznit nesouvisle,

své nožky v střevíčkách se nechat houpat svislé

a hned se líbati, jak zvykem děvčat jest.

Jak vroucně měl je rád ten starý byrokrat!

On, by jim vyhověl, do tramway sedl časem,

jel v Prahu nakoupit a smlouvat tenkým hlasem,

by navez’ cukroví a tortů, marmelad.

Ve čtvrté poschodí se jíti neštítil,

kde k Le Gros, demoiselle, šly schody příliš tmavé,

vyjednal hodiny pro vnučky svoje smavé

a žvatlal frančinu a hrozně šťastný byl.

Neb zajel v divadlo, když laškovný byl kus,

kdy hezké čtveračky požitek měly jistý,

neb zašel v kavárnu a probral všecky listy,

pak modní přines’ list, by tříbil jejich vkus.

Ó, jak to dávno jest! Teď je tu zase sám,

jen s vdovou, dcerou svou tu žije osamělý,

vnučky se provdaly a roky rychle spěly,

a život minulý se zdál být sen a klam...

Teď v parném červenci sám bloudí zahradou; –

když večer valí se, on vzepřen pozoruje,

a cítí vůni z lad a van jak tiše duje,

jak všecky starosti již mimo duši jdou.

Co státy dělají a lidé a co zem,

co s generací jde a s uměním a vědou,

tím dávno přestal již svou hlavu másti šedou,

on šel v klid nečinný, kam všichni v stáří jdem‘.

Neb to již nechápe, co bouří mládeží,

vše je mu hloupostí, již vezmou příští časy,

co v světě děje se, on dávno nevšímá si,

neb říká, starci klid a pokoj náleží.

A čím víc od lidí se stále odvracel,

čím víc jich nechápal, čím víc mu byli cizí,

tím více strom a květ a vlny zlato ryzí

a celou přírodu on v srdci raděj měl. –

A čím víc hrbil se v zem, kde mu bude spát,

kýs konejšivý zvuk mu z přírody vál k sluchu,

jak vůní květin všech a v zlatých stébel ruchu

by cítil atomy své znovu žít a vát. –

Po hrozném rozkladu, jímž zmizí jeho prach,

on cítil, sladko je, se s málem spokojiti,

objímat kořeny a vláhu dešťů píti

a v květech zakletý zřít slunce žár a nach.