Studie.

..... Eh, to hnízdo, Řinčela

tam okna dostavníků příjezdem.

Ty vybledlé, třesavé květiny

tam odpoledním sluncem sálaly!

Náměstí s pitvornýrni pomníky,

ta temná podloubí,

kde oleandry stávaly, kde zřídka cizinec

rozplašil hejno holubů,

na dlani zrovna leží přede mnou.

I onu jizbu nízkou, skříně červotočivé,

tu celou zbídačelou rodinu zřím dosud,

jak plahočila se za soustem, slyším ji.

A mezi tím vším za záclonou růžovou

můj stolek studijní v špinavém koutě

s tím odlepeným, voskovaným plátnem...

Takoví lidé byli: „Měšťan“, říkal si,

on, schudlý, žluče plný ničema,

jenž blabolil jak anarchista zavilý,

žvanivý stařec, smutný, posupný.

A žena jako fena štěkavá

večery prokázala, kávu srkajíc:

„Hle, kdybys práci hledal! Všechny vyjídáš!“

Jen dcera jejich, svadlá, chorá osoba

s jakýmsi drahým jí, záhadným člověkem

v tu dobu s útěžkem, s jakýmsi člověkem,

jenž nepřicházel po tu celou dobu,

o němž se mluvívalo pouze tenkráte,

když „nestydo!“ jí všichni spílali,

ta choulila se mlčky k svému stroji

a práce těžce od ruky jí šla.

Měla tak drsné, v kroužcích nepoddajných

se vlnící, ne z jejich rodu vlasy, tak vzácné vlasy!

pleť popelavě hedvábnou a suchou,

mdlé, velké oči nevyspalých žen,

jež barvívaly stíny dojmů prchavých.

Zde smutek rozporů slabochů duševních

tok nelogický valil... Jak jí popelavá

pleť hořela vždy studem! A jak velké slzy

se zavěsily na víčka, když v přítomnosti mé

ten „měšťan“ s pathosem ztučnělých herců

zasyčel častokrát: „Neznám tě, nestydo!“ –

a dále bral ty její groše krvavé. –