Studny Nadějí.

Já k studnám v hájích Nadějí šel pít,

hvězd blednoucích tam hasnul z rána třpyt,

po stromech řídkých sklouzal, po větvích,

hrdličky lkaly v echo kroků mých.

Na stezkách klikatých v nesmírnou dál

tisíce bytostí jsem potkával;

již vracely se z hájů Nadějí,

v jich dlaních ještě plno krůpějí.

A králové a bídní, zástup žen,

dívenky drobné s ňadry princezen. –

Všem oči novým kouzlem hořely,

rty všech se ještě třásly pocely...