Stůňu – a nevím, jak se říká mé nemoci.

Stůňu – a nevím, jak se říká mé nemoci.

Bloudím po noci,

hledám rtů tvých pramen,

abych mohla žít,

žízeň uhasit.

Přijď mne podepřít

silou svých ramen,

přijď mne zachytit v dlaních svých,

mou radost vzbudit i smích,

jež zaklety v očích tvých dřímají.

Potají

s vysoka přijď mi, z daleka

jako jas nebe, jenž smývá hřích,

z loktů mých zemdlených,

v nichž nesu své lásky tíhu,

sejmi tu stesku přítěž

a smutku rýhu

s čela mi zulíbej.

Z lásky mé vytěž

krásu nejvyšší,

ať jsem ti bytostí nejbližší

z celého světa

a každý pohled tvůj a každá věta

ať pro mne lékem jsou, jenž bolest utiší.