STUPŇOVÁ MODLITBA.

Mé viny všecky přistoupily ke mně,

jak býlí vyrazily v úhoru,

skrýt nemohu je tváři, přetajemně

jež na mě s mystických zří obzorů.

Strach chvátí mne a k zemi ve prach deptá,

čím zastřít líce před Tvou velebou?

jsem zmaten, o své vině srdce šeptá,

mé tělo zoufá v děsu nad sebou.

Mě táhne touha svatá ku oltáři,

však bázeň strhuje mě vždycky zpět,

můj pohled zlomen Tvojí bílou září,

že po stupních lze jen se potácet.

Své ruce vztahuji jak slepec, šíle

Tvou slávou, sladká jež i hříšníku,

tak blízko, zdá se mi, jsem svého cíle,

kdo přijde v ústret mému výkřiku! –

Ach, cítím jako bílých křídel vlání,

jež před Tvou září přísnou cloní zrak,

a teplo neviditelných jak dlaní...

již stoupám výš – ó přijmeš-li mě tak!