STUŽKONOSKA MODRÁ

Byl jsem já jednou také mlád?

Ta otázka zní v duši tichá:

měl sto motýlů v sbírce snad,

to byla největší má pýcha.

Host přišlý vždy byl viděn rád,

tak v dětských očích bylo čísti:

pří velkých nezdržuj se snad

a podivuj se mé kořisti!

Tu viz, tu hleď, nač plýtvat slovy?

Ten s ostruhami do piky

je otakárek fenyklový,

podpírán dvěma špendlíky.

Zde vedle jeho bratr bílý

(na jedné louce spolu žili)

jest otakárek veliký.

A tu je krásný admirál,

jak rudou, tmavou barvou svítí!

(Však ten mne nové gatě stál,

na strom jsem za ním vylézal,

co za něho jsem dostal bití!)

Španělský plášť! Zda viděl jsi kdy

let krásnější, barvy pyšnější

než vlastní mu? Ach, nikdy, nikdy!

Zde barvoměnka! Ukonejší

tvou touhu jeden exemplár?

Tu dvě, tu tři! Buď lovu zdar!

A v koutě zde: co vidíme tu?

To pestrokřídlec podražcový,

ten pluje jako šipka v letu:

kdo radost mou slovy vypoví?

Sty barvami křidélko hraje,

se třpytí jak pohádka živá,

ten miluje teplejší kraje,

na Žlutém kopci v Brně bývá.

Zde lišáci, zde volské oko,

zde pestrý okáč, bílé c,

ty noř se se mnou přehluboko

do vzácností mé krabice!

A mury teď v pořádku jakém!

Zde velký vládne smrtihlav,

na zádech se svým přísným znakem

a kol minorum deûm dav!

Kořist snesená z lesů, z luhů,

pryšcový lišaj – radost mám! –

zde paví oka všech tří druhů

a šeříkový lišaj tam!

I stužkonosky rudé obě,

i žlutá, těžko chycená,

i přástevníci sbírce k zdobě...

Mezera! – Co ta znamená?

Ach! Časem mezi námi stál

student z vysokých škol německý,

k němu se zbožně upíral

náš pohled nesmělý a dětský.

Neznámé druhy určoval,

plul v učenosti ne včerejší,

na otázku odpověď dal:

který je motýl nejvzácnější?

Jej nemáte, najdete stěží:

to stužkonoska modrá jest,

ta ráda na jasanech leží,

však leta ujdou, nežli lest

či námaha ji ukořistí.

To pravím vám, tím buďte jisti!

A od té doby žila v nás

nesmírná touha naší pouti:

mět stužkonosku modrou ráz,

smět jedinkrát jí zachytnouti!

I prázdné místo nechali

jsme v sbírce pro cíl mladé touhy,

však té kořisti nevzali,

jak šel a hřměl ten život dlouhý!

Byl srpen v roku třicátém,

v dnech posledních toho měsíce,

let šedesát tři prožil jsem,

šuměla Brankou Moravice.

Den čistý modré nebe má

a slunko hřálo půdu do dna,

ač vesny ni léta nemá

má surová teskná zem rodná.

Ztepilý jasan nad vodou,

tak vysoký, že nedostanu

ni do čtvrt kmene rukou svou,

a sivý motýl na jasanu!...

Ach, vím, kdo jsi! A zlehounka

odsunu křídlo steblem polním:

páska modrá jak pomněnka

mi zasvitla na křídle dolním!

Svá dětská léta viděl jsem,

plynula s nimi Opavice,

třesk číší v Praze slyšel jsem

i v Místku podle Ostravice,

stesk bezejmenný nosil jsem

brněnským krajem na své šíji,

života hoře zalil jsem

nádhernou révou nade Dyjí,

surové ruce stihl jsem,

jak beskydský lid ve tvář bijí,

lucernu rudou zdvihl jsem,

bych zachytil zem v agonii,

krvavé moře zažil jsem

i srdce železná a ztvrdlá,

i provaz krutý cítil jsem,

jak se mi točil kolem hrdla,

vlast rozpůlenou viděl jsem,

ale ne zlou pravicí vraha,

než lhostejností, ústupem,

jak vládnoucí to umí Praha,

i slezské chyše zhaslý dým

v otrocké byrokratů snaze,

by země dávným jmenem svým

čin zlý nevzpomínala Praze,

dělníky viděl bez roboty,

bez groše smutně cestou jdoucí,

stran vůdce, ministry, faloty,

z trojího žoldu bohatnoucí,

drobné rolníčky tříti bídu,

vdovy a sirotky bez haléře,

vládnoucí spasitele lidu

se sluniti na Riviéře,

zapsané v chudobných registru

kdys čeledi vegetující,

bratry, syny, zetě ministrů

dnes velkostatky kupující,

dým, mlhu, slzy s úsměvem,

lán lnu v Chuchelné modravého:

i stužkonosku viděl jsem

v jeseni pozdní žití svého.