STVOŘENÍ.

Bůh Tvoji duši utkal z lilií

a vdech’ jí všechen balsamický dech,

jenž světic muka slastí opíjí

a za večera dříme ve květech.

By po Madonnách touhou nemřel svět,

jas Afrodity by s ním dále žil,

sny starých mistrů nad propastí let

Tvým posvěceným tělem obrodil.

Když slyšel zpěvy bílých andělů,

v snech tvoření jej ryzí souzvuk jal

a těla růžím, duše úbělu

Tvé požehnané, velké jméno dal.

A když pak zřel, že bytosti Tvé jas

v svět všednosti a hříchu posýlá,

jak démant slza skanula mu s řas

a v drahé srdce Tvé se změnila.