STVOŘENÍ HUDBY.

V pravěký čas, kdy lidé se zvěří

bydleli v skalách, pralesů šeři,

kdy hruď jich kůže medvědí kryly,

symboly bojů, moci a síly,

duch jejich vzplál kdy’s požárem vzdoru.

Tehdy byl Zeus pánem všech tvorů.

V rozkoších, v tancích, při dobrém víně

bohové žili rozmarně, líně,

sotva že na svět vzpomněli časem

v objetí bohyň se zlatým vlasem.

A dole lidé s obřími těly

zkoušeli luky, brousili střely,

s horečným chvatem snášeli skály,

kupili hory v oblačné valy,

vášní a touhou divokou hnáni,

utkat se s bohy v ruce se zbraní,

svrhnout je k zemi a samy sebe

učinit bohy, zmocnit se nebe.

Zprvu se bozi vzpouře té smáli,

teprv, když obři k nebi se hnali,

vstali od stolů, s kalnými zraky,

vzali své zlaté luky a praky,

oštěpy lesklé, zázračné meče,

vrhli se směle do kruté seče,

však, běda, slábi, neodolali

útoku obrů, již slézali valy.

Děs hrozný zmocnil bohů se nyní,

v zmatku se shlukli v Olympu síni,

bezradni, chabí, mdlí, bez pomoci,

vydáni v pospas titánů moci.

A obři, spití úspěchem boje,

zdvojili s křikem útoky svoje,

metali šípy, vrhali skály

na brány hradu, jež těžce lkaly,

jak v divé bouři, vichřice vání,

v poplašném řevu, řinčení zbraní,

a bozi chvíli zřeli již děsnou,

kdy v temno jícnu podsvětí klesnou.

Tu již, když bozi prchali s hlukem,

Apollo příběh’ se svojím lukem,

a jeho strašné, vítězné střely

klestily dráhu obřími těly.

Marný byl odpor titánů každý,

zmoženi, sbiti, zlomeni navždy

klesali s výší zděšeně zpátky

v smrtelných stonech v klín Země – matky.

Ukončen boj. – Tvrz titánů padla.

Lid byl živ lovem, chopil se radla,

stavěl si chýše v úkrytech lesů,

k nebesům hleděl v posvátném děsu.

I sželelo se Phaebovi lidu,

a by ozářil nezměrnou bídu,

věnoval světu lýru svých písní,

by měl v ní družku v bolu a tísni.

Od chvil těch hudba lidstvu je duší,

v ní ono blízkost Boha vždy tuší,

stává se obrem, k Olympu stoupá,

v záplavě zlatých světel se koupá,

nad svět, nad bohy svými se vznáší

ve sféry hvězdné, čistší a krasší.