STVOŘENÍ KVĚTIN.

Jak perla vržena ku číše dnu

zem v hlubinách prostoru byla,

jako by v mrákotném dřímala snu;

hudba sfér kol ní se lila.

K ní anděl nejbližší Tvůrci se snes’

a závoj proletěl chmury,

za křídlem jeho proudil se ples,

úsměv a světla pruh s hůry.

To byla Láska. I viděla zem,

jak moře a lesy ji plní,

to v liniích modravých až v nebes lem,

ty v tmavých dmou se a vlní.

Vše bylo tak velké a nádherné kol,

ty hvozdy, ty stráně, ty nivy,

však tajemný na všem spočíval bol

a půvab tak drsný a divý.

Neb chyběla něha v souzvuku tom;

proud hnal se přes kámen s vřavou,

čněl k nebi příšerně jak v dumách strom

a vítr smutně chvěl travou.

A člověk ve vodě zhlížel se sám,

stál v slávě té smutný a němý,

po družce práh’ – spěl, nevěděl kam,

ta velkosť jej tížila k zemi.

To Láska viděla. Edenem dál

se její kroky v let nesly.

Co jí to větru dech s řízy jen svál?

Tam hvězdy dvě do trávy klesly!

A jinde azurných krůpějí třpyt

vzplál pod její růžovou patou

a brzy zrak přechází, jiskření, kmit,

tu louku ohněm zříš vzňatou!

Tu pralesy plamenů valí se v jas

ze stínů pochmurných hvozdů,

to růží je zátopa, až divem hlas

slavíků zmlkne a drozdů.

Tam zdá se, jako by ku zemi níž

se chýlila mléčná dráha,

to lilije týčí svou sněhovou číš,

po které měsíc rád sahá.

Co pýří tam víří ve stráně i luh

a chví se v paprsků přízi,

jako by větrům v plen rozházel bůh

andílků bělostné řízy!

Tu šípek a šeřík a dřišťál a hloh,

tam jasmínu hvězdice vonné,

až v nebi siném i měsíce roh

v potopě květů jen tone!

A lučin kde vlnivý vodopád

se zdvíhá a míhá, jak sestry

zlatých by hvězd byly, tam kozích brad

chumáč si usedl pestrý.

Tu plamínky skáčí ze země v rej,

tu sponky, tam zvonky se šíří,

tu krokus a narcisy nad šalvěj,

tam jehněd zlacené chmýří;

tu hrozny, tu číše, tu ovály desk,

tu srdcí tvar, tam retů,

ten květ je pták a onen je blesk,

ten motýl je ztrnulý v letu.

Ten jako by úsměv byl zářivý,

pln vlídnosti, touhy a díků,

ten pírko třtinám kles’ do hřívy

s křidélka kolibříků!

A bylo tu jásání a byl tu ples,

a orgie barev a vůně,

netřeskem smál se pochmurný tes

a leknínem vodní tůně.

A v svitu a třpytu leskem tím

šla Láska, jas na svém čele,

s ní přišlo kvítí – a teprve s ním

teď bylo stvoření celé!

Teď něhou dýchal i nevlídný stín

i bahniska zkalená pěna,

teď teprv mohla člověku v klín

se sklonit s úsměvem žena!