Stylites.

Na sloupu stál – tak legenda nám praví –

Stylites žebrák, stál juž dvacet roků,

stál ruce k nebi, slzu vroucí v oku

a pod ním v pláči tísnily se davy.

Kdys v noci jedné stál zde bez potravy,

ret žízní prah’ – tu zázrakem šleh’ v skoku

výš révy stvol, se vina sloupu k boku,

svůj dával věštci plný hrozen tmavý.

Nač tato pověst? K tomu, milý synu,

že nestačí jen ležet tiše v stínu;

ty nejsi Stylites a hrozny více

nepřijdou k tobě. Ty juž přešly časy;

teď musíš prací strhnout závoj krásy,

ne chytat lelky a zřít do měsíce.