Subtilní pantheista.

Příroda je všeho velké srdce, život všeho, tajemství a láska.

Kdo by nemiloval mluvu dálek, šepot krve, snění na obzorech?

Všechny kalichy se naklánějí, všichni ptáci šílí v mysteriích,

rosné pupence jsou světlem opojeny – láska zpívá, šveholí a voní,

láskou rozhučené hvozdy závrať jímá v melodiích hymny odevzdané,

lesní rohy doprovází slavnost jako šat a pentle dívčí jaro.

Mysterium lásky nemilovat? – Nebýt mystikem, jejž líbá člověk země!

Sbory děvčat s vlajícími šátky v oknech jaru otevřených nepozdravit?

Nebýt opojen jich zářícími zraky, mystickými zdravicemi Růží?

Velký všeho smysl nepochopit! Nebýt srdcem, narozeným z Věčna!

Moře miluju, jež věčně otevřené, stříbrné, má velkou lásku slunce.

A přec bublající stříbro u potůčku důvěrněji k srdci mému mluví.

A tak mystik, Přírody syn vděčný, velké lásky dítě, dědic poesie

plný perel, vůně tajné mízy, jemné v přírodě sním nejsladčeji tÓny.

A též láska k srdci mému zvoní v bouřích vášně, v horizontech slávy,

ale nejvíc v noční době jara, kdy si vánky o snech šepotají,

prvé poupě prvně líbajíce, hovoří mu milostnými slovy,

až se čepýří ty jemné lístky, rosí vlákna mystického tílka,

až se v uzardění poupě rozevírá v sladké touze mystickou být růží.