Suchá větev.

Suchá větev, jak se sklání,

kdo by o ni s jara dbal?

nemaje co vzíti na ní

i ten vítr letí dál.

Listy žádné, květy žádné,

ač jich plna každá snět;

má jen květ, co na ni padne,

a ten vítr vezme hned.

Ni té rosy, list co smáčí,

její snětě neznají,

opuštěné hnízdo ptačí

to je vše, co zbývá jí.

Sadař kolem chodí denně,

zapomenul na ni tam;

počká s ní až do jeseně,

neb ji vítr zlomí sám.

Vlaštovky jen usedají

tam, když západ zahoří,

a o dálném, dálném kraji

sladce tak jí hovoří.