SUCHÉ LISTÍ.

Na dubě posud visí svadlé listí,

plá do zlata a skví i se v slunce svitu,

list skane časem, jak se hvězdy čistí,

a zamihne se svěžím po pažitu.

A větrem toto lonské listí hnáno

po mladé zeleni se divě honí,

v ten příchod jara, v toto vesny ráno

ta upomínka zimy divně zvoní.

Jak brčál všecko zelené a svěží!

Jen listí dubů výčitka jak stará

na větvích, které jaro tuší, leží

a nechce znáti svůdnou báji jara.

Tu třeba vichrů velikých a silných,

jenž střásly by ten jeseně šperk ztuhlý,

stem rukou, kterých nevidíme, pilných,

by roznesly je v světa všecky úhly.

Ó minulosti vzpomínky a zjevy

na prahu srdce bdící, ostražité,

vy svadlé lupení jste, staré hněvy

a staré ostny jsou jen ve vás skryté!

Tu třeba také silných větrů vášně,

by vymetly vás prudce duše ze dna,

by, štěstí zcucháno kde prostopášně,

zas láska zkvetla veliká a jedna.

Ó dujte vichry! Zbytky zimy dolů!

Ó žití strome, chvěj se od kořene!

Vždyť cítím, kterak vřavou sladkých bolů

zas každá snítka nové lístky žene!

A svadlé listí dum a snů a citů

juž letí v svět jak hvězdy tichou nocí,

a píseň, skřivan, letí ku blankytu

v té velké, svaté srdce velkonoci!