SUCHO.

Parno, sucho. Mraky plynou

jako černých jezdců davy

přes oblohu bledě sinou,

ale let svůj nezastaví.

Země puká v nebes trýzni;

volala – pal žeh’ ji dále,

teď již mlčí v kruté žízni –

rýhy v ní – rty okoralé.

Cesty prašné, pole zprahlá,

žito řídké, hluché klasy,

a již žloutne zponenáhla

bez naděje, beze spásy.

Vysušená řeka crčí

žlutým pískem jako v poušti,

vadne listí, v lesním smrčí

jehliček jen déšť se spouští.

Mlčí mlýn. I pták již utich,

píseň v pastvách odumřela,

v lukách žárem sežehnutých

marně květů hledá včela.

A ty mraky letí v dáli,

nestaví se, dále plynou,

jenom jeden mráček malý –

rozplakal se nad krajinou.