Suchý prut.

Vzplanuv touhou po svatosti,

po nebeské odplatě,

v monastýr blíž řeky Nilu

mladík přišel ve chvatě.

„Vzejde ti tu,“ mínil opat,

„blahé smrti světlý den,

budeš-li vždy bez odporu

rozkazů mých poslušen.“

„Slibuji to,“ tvrdil jinoch,

„z celé duše upřímé.“

Zkoumavě ho opat změřil:

„Ochotu tvou zkusíme.“

Jen to řek’, prut sturačový,

který dávno suchý byl

a jejž právě v ruce držel,

v zemi před ním zastrčil.

„Prut ten budeš zalévati,

až se zmladí, vydá květ!“ –

Užas mladík, ale s chutí

úkolu se chopil hned.

Den co den mu konat bylo

pochůzku dvou téměř mil,

aby sobě velká vědra

vodou z Nilu naplnil.

Nejeden mnich smál se tomu:

„Opat tvůj je bláhovec,

že ti káže podnikati

nesmyslnou, marnou věc.“

Mýliti se jinoch nedal,

úlohy své věrně dbal,

za celý rok vodu nosil

a prut suchý zaléval.

Horlivosti jeho plamen

po roce tom neuhas’,

zaléval prut suchý pilně

celičký rok druhý zas.

Třetí rok, ač prut byl suchý,

neochabl v naději,

dnem i nocí vodou z Nilu

zaléval jej pilněji.

Konečně – ó, divu toho! –

suchý prut ten osvěžel,

jako v roucho cti a slávy

oblekl se v květnou běl.

Pravil opat jinochovi,

jenž byl mocně divem hnut:

„Velkou pravdu naznačuje

znova zkvetlý suchý prut.

Také zprahlá světská duše,

zaštípena v mnišský řád,

může se jen poslušenstvím

živou, svěží, svatou stát.“