Súčtování.

Rok čtyřicátý osmý – Slováci!

Mé srdce vždycky krvácí,

když vzpomene na osudný ten omyl.

Co sliboval ten rok a co v nás zlomil!

Pešť do vlasů si tehdy vjela s Vídní

a Slováci být mohli zcela klidni

a mohli zcela nerušeně spáti,

než účty srovnají si jejich kati.

Ach, prokleté to srdce naše měkké,

tak hořce známé z doby dávnověké!

Šel Slovák do boje tak pro nic za nic,

jen aby usmál se naň císař panic.

A usmíval se císař tuze vlídně –

Slováky slavně vyprovodil z Vídně,

když korunu mu zlatou zachránili.

Ten úsměv císařský, jak strašně mýlí!

A že byl kavalír ten císař mladý,

on netočil se ke Slovákům zády –

leč s úsměvem těch retů lhavých, klatých

on vyplatil jim rovný tisíc zlatých.

Na tisíc zlatých odhad’ duše s těly

těch, kdož proň ochotně tak v boji mřeli.

A potom, čistou vděčností jsa vznícen,

vrh’ Slováky psu maďarskému v jícen.

Hej, Slováci! Toť divné účtování!

Za věrnost psí, za vaši krev ti páni

vám tisíc zlatých jednou rukou dali

a druhou svobodu vám zlatou zařezali.

Leč svoboda ta musí z hrobu vstáti,

umí-li Slovák dobře účtovati.

Má-li jen Slovák kousek citu v těle,

on vyúčtuje s Peští, Vídní cele.

A účtování to je věru snadné:

Za oko oko, zub ať za zub padne!

Bodák a pušku v tvrdé, čestné ruce

ať stane Slovák v řadách revoluce!

Ti, kdo vám lhali, kdo vám ve tvář plili,

i ti, kdo jako zvěř vás němou bili,

kdo z úst vám rvali sladkú slovenčinu,

s císařem svým, ať Němec, Maďar zhynú!