SUDICE.

Blíže lesa chata

v křovinách se skrývá,

z chaty mladá žena

v noci ven se dívá.

Do nebe se dívá,

truchle do hvězd hledí,

a muž zamyšleně

blíže krbu sedí.

Světélka se v blatách

veselí a skáčou,

muž a žena smutně

bědujou a pláčou.

„Hvězdy – drobné hvězdy,

dobře mezi vámi!

Plno je vás nebe,

ale my jsme sami.

Plno je vás nebe,

družka vedle družky,

a my bez synáčka,

a my bez dcerušky.

A my bez dcerušky,

a my bez synáčka;

nedalo nám žití

dítka jedináčka!

Ó, jaká nás v stáří

bědná čeká chvíle!

Zveselte nám srdce,

vy hvězdičky milé.

Otepli nám duši, –

studí to v ní, zebe –

rozpomeň se na nás,

dobrotivé nebe!“

A zas žena truchle

na světélka hledí,

a muž zamyšleně

blíže krbu sedí. –

Hle, světélko jedno

skokem výš se nese,

siná, hoří, rudne,

prchá, mizí v lese. –

Noc před svatým Janem,

měsíc s výšky patří,

muž, jak znovu zrozen,

raduje se za tři.

Okénkem se k lesu

mladá žena dívá,

dcerce nemluvňátku

kolébavku zpívá:

„Sivá holubičko,

holubičko sivá,

hajej, už se měsíc

do světničky dívá.

Do světničky dívá,

že tvá očka nyvá

posud nezlíbala

klidu chvilka snivá.

Hleď, bys utěšeně,

dceruško má, spala!

Vlastní jsem ti srdce

za podušku dala.

Spi! Andílek slíbá

tvoje hladké líčko,

holubičko sivá,

sivá holubičko!“

Měsíc z bílých oblak

v modré nebe vchází,

a matčinu píseň

vánek doprovází.

Světla v třasavisku

kolotně se točí;

mužovi i ženě

štěstí svítí z očí.

Tiše nemluvňátko

na kolébce leží,

z lesa přímo k chatě

bílá žena běží.

Bledý měsíc svítí

do staré jí tváře,

ale její říza

jediná je záře.

Běží, běží k chatě,

co se v křoví skrývá,

dcerušku kde hlídá

matka úskostlivá.

Když se přiblížila,

na okénko klepe:

„Víš-li, matko, víš-li,

že je štěstí slepé?

Nebývá vždy k blahu,

nebývá vždy k vděku;

dcerku máš, leč dcerka

nedospěje věku.

Nedospěje věku,

nedospěje krásy;

o ty nejmilejší

smrt se nejdřív hlásí.

Na dvoře máš studni,

malá je, však stačí,

by ti zdrojem byla

všechen život k pláči.

Všechen život k pláči,

všechen život k želi;

já jen vykonala,

jak soud vyšší velí. –“

Sotva domluvila,

nazpět k lesu běží,

dítko na kolébce,

matka v mdlobách leží.

V mdlobách leží matka,

otec tone v hoři;

víc slz vyplakali,

než je perel v moři.

Víc než perel v moři

v lasturách se tvoří;

ach, jak se to štěstí

sesouvá a boří!

Smutně matka bděla,

smutně bědovala,

smutnou kolébavkou

dcerku kolébala:

„Kdybys ty vědělo,

mé zlaté robě,

co krutou sudicí

souzeno tobě!

Kdybys ty vědělo,

co se nám stalo,

sotva bys na svoji

matku se smálo!

Na matku v žalosti,

na otce v hoři;

srdce hned ustydá,

hned zase hoří.

To tvoje usmání

do srdce seče,

více než dvojostří

katova meče.

Víc než jed žíravý

hubí a tráví;

Bože, nás uchovej

hrozné té zprávy!

Té zprávy ukrutné,

duši co straší,

pomiluj, uchovej

dcerušku naši.“

Matka kojeničku,

matku smutek choval –

na dvorečku otec

studnu zahazoval:

Pozdě spat se kladl,

časně z lože vstával,

v skalách nalámaný

kámen v studnu dával.

Dával rok, dvě léta,

nedbal dne i noci.

Je-liž odpočinku

pro dítě kdy otci?

Po dvou létech studnu

zarovnánu měli,

třetím rokem zlé už

věštby zapomněli. – –

Vyrůstala dcerka,

prchla strachu doba,

zase otec s matkou

šťastni byli oba.

Krásné bylo dítě,

jako kvítí bylo;

tu kdys za večera

smutně promluvilo:

„Matičko má zlatá,

zle je mi, ach zle je,

hlavička mě bolí,

srdečko se chvěje.

Srdečko se chvěje,

hlavička mě bolí;

jako by se chtěla

rozlomiti v poly.

Přineste, tatíčku,

malou třeba lžičku

vody ze studénky

pro chorou hlavičku!“

Z potoku vzal vody,

na hlavičku vlívá...

„Není platna, není,

přece pobolívá.“

Ze studánky přines,

čelo, skráně smývá...

„Není platna, není,

přece pobolívá.

Můj tatíčku zlatý,

škoda Vašich kroků;

pod čelem to hoří,

píchá mě to v boku.

Vody ze studánky

marno nabíráte,

kéž, tatíčku drahý,

z naší studně dáte!

Z naší studně, víte,

z té uprostřed dvora,

jinak neuleví

hlavička má chorá!“

„Dítě, drahé dítě,

sny jsou to jen bludny,

na tom našem dvorku

nevidělo’s studny.

O studni kdo řekl,

dítě, pověz otci...“

„Bílá mi to žena

pověděla v noci!

Tmavé měla oči,

bledé měla tváře,

a ta říza byla

učiněná záře!

Vyveďte mne na dvůr

na malou jen chvíli,

tam mi dobře bude,

tatíčků můj milý.“ –

Na dvůr dcerku vedli,

strachem v líci bledli,

na zazděnou studnu

vedle sebe sedli.

Na zazděnou studnu

do ústředí dvora,

jak si vyžádala

dcerka jejich chorá.

„Ach, jak je tu milo,

tatíčku a máti,

zde bych lehnout chtěla,

zde bych chtěla spáti.“

A juž horkou hlavu

klade na kamení:

„Jak to mile chladí,

třeba vody není.

Kdyby ta zde byla,

do sytá bych pila;

jedna chladná krůpěj

by mě uzdravila.

Není vody, není,

o jak mě to rmoutí;

popřejte jen chvilku

tady spočinouti!

Až si odpočinu,

dobře bude věru.“

Bděle otec s matkou

ukládali dceru.

Spala, dlouho spala,

snila, dlouho snila,

otec nerušil jí,

matka nebudila.

Spala, dlouho spala,

leč když den se klonil...

hrůzou zkřikla matka,

otec slzy ronil.

Domů dcerku brali.

Sesinalo líce,

ňadra chladna byla,

ztuhly zřítelnice.

Mrtvo bylo dítě,

ač jen spát se zdálo,

jak sudice děla,

stalo se a dálo.

Blíže lesa chata

v křovinách se skrývá,

z chaty mladá žena

do nebe se dívá.

Do nebe se dívá,

truchle do hvězd hledí,

a muž zamyšleně

blíže krbu sedí.

Světélka se v blatách

veselí a skáčou,

muž a žena sami

bědujou a pláčou.