Sudice.

V myšlenkách kráčím v doubravu

za noci pozdní zachmuřené,

tu průsvitnou zřím postavu

na skále míhat u pramene.

V nadlidské výši v temno ční

a závoj z mlhy má na tváři –

tak vznáší se zjev půlnoční

mně vstříc u pološeré záři.

A kdy již blízko zraků mých,

tu spatřuji, že ruce její

z bylin a květů tajemných

kouzelný věnec uvíjejí.

Jak divné kvítí uplítá!

stolistou růži plané blíže,

poupátka sotva rozvitá

a býlí jedové k nim víže.

Citlivky něžné, bezbranné

do trní klade bodavého

a ratolístky zelené

kol hyacintu odkvetlého.

S břečťanem temným spolčuje

hvězdice jako s nebe spadlé,

a nesmrtelky schyluje

k liliji zlomené a zvadlé.

Ku prvosence dětinné

zas plné zlaté klasy druží,

kol fialinky nevinné

pne osamělou horstva růži.

K pomněnce v rose plynoucí

slzičku žhavou těsně tulí,

a kvítek lásky horoucí

jasmínem stinným kryje v půli.

Vyrostlou v pláni slunečné

k severním vřesům révu poutá,

pak proutek vrby smutečné

k nim připojen, a tichá routa –

Již věnec uvit; sváže jej

hebounkou slabou pavučinou

a vrhá v proudu divý rej,

kde nikdy vlny nespočinou.

V tom svítá záře měsíce;

„co činíš?“ ptám se zjevu mdlého,

jenž mizíc dí, „jsem sudice

a viji věnec žití tvého!“