SUDIČKA.

„K synům královským a mezi bohatýry,

u pramenů žití na stráži co stojí,

povím tobě cestu“ – hora duši mojí

šumívala mladé, plné velké víry.

„Zem obchází stráž ta vznešená a tichá,

by zlá ruka, noha nezkalila pramen;

meč jich – jazyk pravdy, oko – nebes plamen,

mládne zem jich krokem, svobodněji dýchá.“

Nebyla to hora, Sudička to byla,

k synům královským a mezi bohatýry

kázala mi jíti, k mužům velké víry,

v purpur nadšení jež láska zahalila.

„Půjdeš světem – slyšíš? – světem millionů,

kteří na líc, na rub kladou zemskou hrudu,

by z ní kousek žití vydobyli v trudu.

Zastav se a nachyl srdce k jejich stonu!

Půjdeš světem – slyšíš? Nabízet se budou

vůdci tobě, budou vnucovat svá hesla,

křičíc: ,Není vesel nad má pravá vesla!‘

ty však dále půjdeš, třeba lát ti budou!

Projdeš města divná, uvidíš, co šašků

masku nadčlověka v tvář si drze tlačí,

a on do tajemství vhlednuv, z šera kráčí

k světlu sám, neb svět chce tam těch jenom frašku.

Vzpřímíš se a dál, byť nebylo to svůdné.

Půjdeš dále světem – nedej se jím másti! –

světem otylců, co z vlasti chtí jen krásti.

Nemluv k nim a ruky netiskni jim zrůdné!

Půjdeš dále světem – světem pyšných chrámů,

v nich jsou kněží, lidé, Boha však v nich není;

uvidíš, jak od msty ústa se jim pění.

Vyhni se jim! Duši do čistších voď chrámů!

Do vyšší též krásy! Loučící se hvězdy,

pukající poupě pěšinu k ní značí

duši otevřené; ne ti prodavači,

co svůj krám jí plní, ne tou pravou vezdy.

Kde že cíl tvůj, ptáš se? Devatery hory,

devatery řeky přejde krok tvůj skorý,

až pak přijdeš k moři. Převozník tam dřímá;

vyvolen-lis, vzbudíš očima ho svýma.

,Vítej, poutníče!‘ se zrak mu rozesvítí.

,Vstup a vesluj pevně, neboť moře hněvné!

Vyvolen-lis ale, uzříš břehy zpěvné,

dojdeš k bohatýrům u pramenů žití.‘

Nahlédneš i do nich. Hlava zatočí se

divem, co je krásy v čistých zřídlech žití;

vírou v ráj se zrak tvůj, duše tvoje vznítí,

vejde radost do ní, láskou rozední se.

Ty se lekáš? Toneš v pochybnosti matné?

Osamocení se bojíš, zoufalosti?

Ó, pak jdi jen k stádu, ohryzuj s ním kosti,

s vlky vyj, ploď syny v drzosti jen statné!

Ale nehleď k slunci, na květ nepozírej,

nekruť okem lživým, přetvářko ty lichá,

ucpi srdce, ret ať touhou nezavzdychá,

jez a pij a spi a tučni – zvolna zmírej!“