SUDIČKÁM.

Ó, Sudičky, dobré Sudičky, jež tehdy jste stanuly u mne,

když ještě jsem dřímal v kolébce a duší šlo snění mi dumné,

oh, vidím vás, vidím ve snách svých, jak zjev váš se nade mnou chýlí.

To byla noc vlhká podzimní, a měsíc stál v úplňku bílý.

A první se ke mně sklonila a při tom si povzdychla trochu:

– Co čeká tě? Zápas a zápas jen a přetěžký zápas, můj hochu!

však sílu ti liju ve tvou páž, a vždycky jen spoléhej na ni!

A rukou svou starou dotkla se mých dětských bělostných dlaní.

Ta druhá přistoupla k lůžku blíž a vyřknula noční tou hluší:

– I sklamání přijde bolestné, a nejedna zloba tě zkruší,

však hrdě jen vypni hlavu svou a do prachu neskloň své čelo!

A čílko mé jako lilje květ se pod jejím polibkem chvělo.

Však třetí svou ruku vložila mi na malé srdce tak tiše:

– Tam ať to vždy láskou, soucitem a plnými růžemi dýše,

a přes úpal žití a světa škleb a přes divé hrozby a skřeky,

ó, zvoň tam, zvoň písní pramének vždy živý a čerstvý a měkký!

Ó, Sudičko ty má nejdražší, zda odpustíš nevděk mi krutý,

že sám jsem se darům tvým posmíval, je proklínal, pochybou tknutý,

to nebylo při tom srdce mé, a zloba jen svedla mě v scestí,

dnes žehnám ti, děkuji, děkuji za velké to přece jen štěstí!

Kdys před lety, když jsem, bláhový, ó, snílek, myslíval na tě,

tvé líce mi kvetly červánky, a vlas tvůj mi blýskal se zlatě,

tvá prsa se dmula nádherná, a oči tvé hořely obě,

a byla’s mi ženou nejkrasší, již toužil jsem přivinout k sobě.

Však nyní i ty jsi se změnila, i já jsem se změnil, i časy,

teď vídám tě s tváří vrásčitou a tu a tam stříbrné vlasy,

a rysy tvé, celý obličej tvůj dobrý a vlídný a sladký

mi splývá teď stále víc a víc jen s drahými tahy mé matky.