SUDIČKY

Když jsem v tom údolí slzavém

poprvé otevřel oči,

nahá mi záda mráz přeběhl.

Koho to duše má zočí?

Sudiček stála tu trojice,

mladičká, prostřední, stará.

Mladičká nití svaz roztáčí,

v tanci vlas vzduchem jí hárá.

Čiperná byla to blondýnka.

Ač jsem byl nemluvné kotě,

tak rád bych, věřte, byl zlehýnka

zulíbal rety té slotě!

Že jsem byl teprve v plenčičkách,

tenkrát jsem vztekal se lítě.

Alespoň křikem jsem zadržet

chtěl drahé u sebe dítě.

Ručky své po ní jsem vztahoval,

ona však, bohužel, zdání

neměla, rozpusta mladičká,

lásky sten že je v mém štkání.

V klubíčko nítě dál točila,

občas jím házíc do výše,

když pak hry nabažila se,

družce je podala tiše.

Sudička druhá nit změřila,

potřásla moudrou svou hlavou

nad družky rozmarem prchnuvším

– blondýnky se kšticí plavou.

Pak klubko hodila do koutka

a vzala strakaté nitky:

červené byly i zelené

i jiné, nu krátce – zbytky.

Kousky to všelikých klubíček,

značný byl barev jich počet:

modré i bílé a žlutavé,

– kdo pak by ihned je spočet:

V směsici jala se probírat,

vázala kousky ty k sobě.

Jaký to života pestrý běh

budeš mít, přešťastné robě!

V klubíčko smotavši směsici

všech oněch strakatých nití,

třetí je podala sudičce,

délku by určila žití.

Co třetí dělala sudička,

v nočním jsem nepoznal šeru.

Spánek se snesl mi na víčka.

Nelituji však věru.