Sudoměřská.

Pěkná jsou to luka

od Strakonic k Štěkni,

až tam tudy půjdeš,

dudáku náš, řekni!

Vyběhnem ti v ústret

ze stodol i lánů,

dudati nám musíš

od večera k ránu.

Zpívati nám musíš

jako stehlík v keři,

a my půjdem s tebou

třeba k Sudoměři,

třeba k „Řeřabinci“

nebo do Zátavy,

aby nám tvé písně

zvedly svislé hlavy.

„Sedláčkové zlatí,

za slovo vás beru,

o té Sudoměři

zazpívám vám věru;

zadudám vám k tomu

veselou a ráznou:

do půl furianta,

od půl kolomaznou.

Zadudám vám něco

o dědině vaší,

že se zase jednou

zamyslíte, braši;

budu hrát a zpívat

třeba do svítání,

jak tu byli biti

obrnění páni.

Biti, ač se smáli,

že sedláky sperou,

že jim na kopytech

dědiny rozberou;

ale jinak bylo:

ve vzteku a lání

byli zpupní páni

sami rozebráni.

Hlavou vychloubačů

bez rodného citu

byl pan Jindřich z Hradce,

převor Johanitů;

Švamberka měl s sebou,

měl i Kolovrata

v plátech ze železa,

sám z ryzího zlata.

Vůdcem nade všemi

zrzavou měl lišku:

Divokého Mikše,

aby zhubil Žižku,

s Žižkou dobré lidi,

lidská práva k tomu;

liškou přiloudal se,

tchořem prchal domů

Táhl Žižka z Plzně

se skrovničkou četou,

ale z Štěkně zhlédl

Mikšovu směs kletou;

hnul se k Sudoměři,

seřadil si vozy,

ale tu naň vtrhli

z Kestřan jezdci mnozí.

Na výšině „Hrázi“

měl voj Žižkův stání,

když na bratry lstivě

chystali se páni,

ale cepovníci,

první v každé půtce,

klidně vyčkávali

Hradeckého škůdce.

Doráželi páni

na Husity v křiku,

nedaleko vísky

blízko u rybníků.

„Šilhavým“ slul jeden,

„Škaredým“ slul druhý –

ej, byl vám to, braši,

s panáky boj tuhý!

Chtěli jako vlci

přes rákosná mlaka,

ale vázli koně,

vázla četa všaká;

druh přes druha dral se

k vozovému hradu,

a tu na ně Žižka

střely metal z „hadů“.

V ráz panáci v blátě

topili se davem,

jedni na „Škaredém“,

druzí na „Šilhavém“;

a husitské ženy

v tlupách na návrší

kamením v ně praly

v ráz, jako když prší.

Nevěděli páni

strachem kam a kudy,

rybník za rybníkem

krví byly rudy;

drábové i jezdci

složili tu kosti;

posud lid ta pole

zove „Na žalosti“.

Blátem „Šilhavého“,

polem u „Markovce“

utíkali páni

jako štvané ovce,

jakby kočky mrskal,

jakby vlky plašil...

Žižka na bělouši

pohledem je strašil.

„Pyšný Jindřich z Hradce,

vztekem jedovatý,

ukázal, že zlatem

kované měl paty;

práčata pak útlá,

zlatoplavé kštice,

„Divokého Mikše“

hnala do Vožice.

Darmo spílal Divoch:

na „vyvrhel ženský“,

darmo na cepníky

zuřil Opočenský;

pro vítr jim dali

tenkrát jak se patří

tatíčkovy sestry,

tatíčkovi bratří. –

Tak Čech ondy svorný –

drahně tomu roků –

řízně nájezdníkům

zahrál do poskoku.

Ach, můj milý Bože,

kéž jak v onom čase

všem, kdo národ moří,

učiníme zase.

Kéž zahyne křivda

šířící se světem,

dal bych za to věru

zvučné dudy dětem,

starou hlavu katu,

jarou duši Bohu; –

každý po možnosti

a já též, co mohu.